Na lovu rudochů

Šnorer Lebetran byl velmi zbožný. A tak když se jednou modlil, zjevil se mu archanděl Gabriel.
„Milý Gabrieli,” povídá Lebetran, „co je pro Boha milión let?”
„Milión let je pro Boha jedna vteřinka.”
„A co je pro Boha milión dolarů?”
„Milión dolarů je pro Boha jako cent.”
„A nemohl by mi tedy Bůh dát cent?”
„Jistě, počkej vteřinku...”

Správný Skot nikdy nepošle župan do čistírny, aniž by nejdřív do každé kapsy nedal alespoň jednu ponožku.

Vleze cikán statkářovi do dvora a škemrá: „Velkomožný pán, dejte korunku nebo dvě! Pán Bůh vám oplatí.”
„No, oháníš se tu Pánem Bohem, umíš se aspoň pokřižovat?” povídá statkář. „Ve jménu Otce...”
„... a Ducha svatého amen!” doplní cikán.
„A kde máš Syna?” zeptá se statkář.
„On je v kurníku, velkomožný pán,” přiznává cikán, „ale nebojte sa, on vám tam nic neukradne!”

Proč mají Somálci hodinky?
Jako závaží, aby neuletěli.

Skot chtěl koupit od souseda slepici.
„Dobře, prodám ti ji moc rád,” souhlasil soused, „ale bude lepší, když přijdeš až navečer.”
„A proč, sousede, až navečer?” diví se zájemce.
„Protože do té doby mi ještě snese nějaká vejce!”

Přijde Vietnamec do samoobsluhy a říká: „Čuonk chai Coca-Cola.”
Prodavačka se táže: „Dva litry čeho?”

Na dveře paní Gimpelové zabušil žebrák.
„Paní, mám hlad, jsou od tý dobroty a dají mi něco k jídlu. Pěkně jich prosím.”
„Moc toho nemám,” paní Gimpelová na to, „chtěli by trochu nudlí ze včerejška?”
„Jak rád,” praví žebrák.
„Výborně, tak přijdou zítra touhle dobou.”

Jak se správně česky říká utopenému člověku?
Neplavec.

Povídá Skot Macracken svému příteli MacLeanovi: „Koupil jsem dětem k Vánocům výhodnou hračku. Jezevčíka. Můžou ho hladit všechny tři najednou.”
„Ale vyvrzá vám všechno teplo.”
„Nevyvrzá. Já ho naučil chodit po zadních...”

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”